Výlet do Holandska a Německa (část třetí)
V tomto vánočním čase pokračujeme univerzitní botanickou zahradou v německém Bonnu. Zdejší kolekce masožravých rostlin patří k tomu nejlepšímu, co lze v evropských sbírkách botanických zahrad vidět. (27. prosince 2008)
A protože se zajímám hlavně o masožravky, dovolil bych se zaměřit právě na ně. A ne že by ostatní rostliny zde pěstované za to nestály. Právě naopak. Ale to by pak bylo moc dlouhé povídání... Jinak oficiální stránky této zahrady naleznete tady.
Sbírka masožravek je rozdělena do několika částí. Na následujícím snímku na levo je pohled na hlavní tropický skleník (netradičně) ze zadu, kde najdete třeba nížinné láčkovky. Nás však bude hlavně zajímat zapuštěný skleník na pravo (k tomu se dostaneme příště) a malý skleníček ve středu fotky. Tomu se budeme speciálně věnovat právě dneska.
Jak je z obrázku zřejmé, nejedná se o žádného obra. Odhadem měří asi 6 metrů na délku a 3 metry na šířku. Ale i přes jeho malou velikost se v něm skrývají neskutečné poklady. Všimněte si větracích otvorů v základech, slouží pro zajištění dobré ventilace (průvanu) zejména v teplých letních měsících. Zajímavý je také sklon střechy.
Vlastní skleník je uzavíratelnou přepážkou rozdělen na dvě části. Přední část je "teplejší" a ta druhá temperovaná pro "chladnomilnější" druhy. Uvidíme však, že to co považujeme za "teplomilné" a nebo "chladnomilné", může být v případě tohoto skleníku značně relativní.
Tato konstrukce (nadmíru dostatečného) skleníku a jeho využití je natolik inspirující, že tajně doufám, že se jí nějaký domácí pěstitel inspiruje a časem uvidíme i takovouto pěknou a ukázkovou sbírku i v domácích podmínkách.
Skleník v zahradě slouží jako velká expoziční "vitrína", do které návštěvníci vidí z vnějšku přes skla. Vnitřní část je veřejnosti nepřístupná a tím také chráněná před případnými nenechavci.
Zato pohledem do skleníku se můžete kochat do sytosti různými společenstvy rostlin. Vnitřní osazení si nehraje na striktní geografické členění, spíše se jedná o povedenou ukázku určitých biotopů. Hlavní zastoupení, jak se zdá, mají rostliny stolových hor a masožravé rostliny všeobecně.
Druhá část skleníku poskytuje pohled na umělou vlhkou skalku s jezírkem a dále sbírku heliamfor v pozadí. Do toho lze spatřit nějakou tu láčkovku, ale i další rostliny. Vše působí velmi přirozeně a vkusně i díky trsům mechu rašeliníku, který spontánně prorustá mezi rostlinami.
V popředí bývají někdy vystavováni zajímaví zástupci masožravách rostlin - nyní jsou to právě kvetoucí mexické tučnice.
Následující snímek je pohled ze zadu do chladné kóje, proti dveřím. Upoutají velké trsy rostlin čeledi Eriocaulaceae.
V popředí dále rosnatky, tučnice, láčkovice a jihoafrická Roridula dentata. A kdopak najde na snímku Brocchinia reducta?
Pohled do trsů Paepalanthus, Eriocaulon, Stegolepis a Dracophyllum. Zajímavé kytičky. Také je mám doma.
A nyní se již pojďme detailně věnovat rostlinám uvnitř skleníku. Díky pochopení pana kurátora sbírky masožravých rostlin, jsem měl možnost si rostlinky prohlédnout a nafotit pěkně z blízka. Začneme v teple.
Pohled na vitrínku s teplomilnými rosnatkami australského severu - skupiny D. petiolaris complex. Pod květináčky je umístěn topný kabel. Rostliny nyní mají nahloučené a chlupaté růžice, přijdete na to proč?
Sbírka rosnatek, bublinatek a genlisejí. Pastva pro oči. Jinak samozřejmě oranžový nádech fotografií je způsoben použitím umělého osvětlení, které v zimních měsících masožravky velmi přivítají.
Vše pěkně označeno (a štítky v zákrytu), jak se na botanickou zahradu na úrovni sluší. V popředí Nepenthes vogelii - stále ještě novinka z okruhu N. fusca.
Utricularia nelumbifolia plevelící. Rozrůstá se svými vzdušnými výhony, které jsou na snímku vidět. Není sama, mnohem horší je samosprašná U. subulata nebo U. bisquamata. Pakliže tu si pustíte do sbírky, stává se z ní nezničitelný (ale krásný) plevel. Toto je i případ této sbírky. A kdo najde na obrázku kvetoucí Genlisea aurea?
Na protilehlém stole však najdete opravdovou raritu a velké překvapení! Triphyophyllum peltatum. Jedná se pravděpodobně o jediný exemplář této liány v kultivaci v Evropě. Rostlina, kterou zde mají v Bonnu původně pochází z univerzity ve Würzburgu. Před lety tam totiž probíhal výzkum chemických sloučenin, nacházejících se v rostlině. A díky tomu tato zahrada pěstovala několik desítek rostlin ve své kultivaci a pro pokusné účely. Osobně jsem je viděl a vy se podívejte na tuto fotografii, jak to tenkrát vypadalo. Výzkum zkončil a kytičky se nechaly umřít. Tedy až na dva exempláře, které se dostaly po kusu do Bonnu a do Frankfurktu.
.jpg)
Jinak je to masožravá rostlina tropické Afriky: Pobřeží Slonoviny, Siery Leone a Liberie. Ačkoliv je v přírodě údajně běžná, zřejmě tyto destinace nejsou nikterak lákavé pro cestovatele a botaniky. A tak si zřejmě na "běžné rostliny" v našich sbírkách ještě nějakou dobu počkáme.
Ačkoliv to ze snímků není patrné, Triphyophyllum je šplhavá liána, dosahující v přírodě několika metrů. Zde v Bonnu je to ale kytička poněkud trpasličí. Že by byla stresovaná teplotou? Ve Würzburgu ji měli v typickém tropickém skleníku a nebo v boxu s vysokými teplotami a vlhkostí. Tady má poněkud jiné podmínky. Nicméně se zdá , že rostlina, ač živoří, dlouhodobě přežívá.
Za normálních okolností není Triphyophyllum masožravé. Tedy nemá nic, co by jen připomínalo nějakou past. No a občas vyžene "masožravý stvol" ne nepodobný listu, jaký známe např. u rosnolistu. Měl jsem obrovské štěstí a mohl jsem tento okamžik zdokumentovat. To jak TO jinak vypadá v pokročilejším stádiu a na "lepší kytce" najdete na této stránce. Mrkněte se taky na diskovitá semena, ty jsou velmi zajímavá! Ostatně jako celý článek.
A hned vedle tropického Triphyophyllum si roste, jaké to překvapení, výstavní exemplář horské Nepenthes rajah. Jak jsem psal, všechno je zde relativní! A tak si vychutnejte tuto past ve velikosti dvou sevřených dlaní.
Čas od času se ve skleníku spustí zmlžovací trysky, to proto aby se zvýšila vzdušná vlhkost. Užitečný vynález zejména pro letní měsíce.
A takto "mlha" padá v chladné části, které se nyní budeme detailněji věnovat. Na levé straně plný stůl heliamfor. Pěkný pohled, co říkáte?
Nad nimi v závěsu láčkovky Nepenthes lowii a N. ventricosa.
V pozadí pěkná bromélie Brocchinia tatei. V její blízkosti, jak už u baze a nebo v paždích listové růžice roste Utricularia humboldtii. Vidíte ji na obrázku?
Tak tady ji máte v detailu. Je to krásná a velkokvětá bublinatka, bohužel roste relativně pomalu a přivést ji do květu chvíli trvá.
Obrovský trs Heliamphora minor. Jako v přírodě. Tedy pokud si odmyslíte ten polystyrenový box.
...a další heliamfory. Nutno podotknout, že přes léto jsou tyto rostliny umístěny ve venkovní kultivaci. A co mě hodně překvapilo, tak i v této zahradě se občas něco "ztratí". A právě tyto rostliny byly cílem zlodejíčků, tak jako se to stalo v této sezóně.
A tady je obrovský trs rostlin Paepalanthus. Tento rod je snad až na jeden druh (Paepalanthus bromelioides) nemasožravý.
Nádherně udělaná vlhká pískovcová skalka s vodopádky a s porosty Utricularia sandersonii. Dokázal bych si představit i další druhy bublinatek, které by zde mohly růst. V pozadí trsy kapradiny Gleichenia.
Nad jezírkem s porosty vodní Utricularia gibba visí past Nepenthes lowii. Tato láčkovka je zajímavá tím, že její pasti jsou opravdu pevné, skoro zdřevnatělé a při poklepu vydávají charakteristický zvuk, asi jako byste cvrnkali do suché tykve. Spekuluje se, že tento typ otevřených pastí s odkrytým víčkem se nespecializuje na lov hmyzí kořisti, ale slouží spíše jako jakási latrína pro exkrementy ptactva. Stavba pasti a její tuhost by k těmto úvahám mohla vybízet.
I pokud bychom připustili, že tomu tak je, nelze této rostlině upřít i to, že cílí na hmyzí kořist. Důkazem jsou funkční nektarové žlázy pod víčkem pasti. A co že je to ta bílá "hmota"? No to je právě zkrystalizovaný cukr, který je fixovaný na spodní straně víčka mezi četnými chlupy. Dokážu si představit, jak se po tom mohou např. mravenci utlouct. No a při tom někteří určitě spadnou i do pasti.
A zde je detail "sladké kaše" a "chloupků". Jen jazýčkem olíznout. Tak dobrou chuť.
No a končíme netradičně, plným květináčem mexické Pinguicula esseriana, který jsem zde také objevil. Tyto zimní růžičky o průměru kolem jednoho centimertu jsou prostě nádherné. A brzo všechny pokvetou.
Tak to by bylo pro dnešek všechno. Příště se podíváme do dalších skleníků, tentokráte především s tučnicemi a australskými nebo africkými rosnatkami.
A protože se již do konce roku určitě nepotkáme, přeji vám v tom roce následujícím, i přes mediální hrůzy strašící nás krizemi, jen to nejlepší.
A nezapomeňte, jakkoliv to zní fádně, vlastní "osud" opravdu máme každý jen ve svých rukou. A kromě toho, stále je na světě mnoho velmi cenných "věcí", které můžeme mít v životě téměř "zadarmo". Tak se tím těšte společně se svými nejbližšími a především s lidmi, kteří vám za to stojí!
Přeji vám i vašim blízkým úspěšný a šťastný nový rok 2009.
Sbírka masožravek je rozdělena do několika částí. Na následujícím snímku na levo je pohled na hlavní tropický skleník (netradičně) ze zadu, kde najdete třeba nížinné láčkovky. Nás však bude hlavně zajímat zapuštěný skleník na pravo (k tomu se dostaneme příště) a malý skleníček ve středu fotky. Tomu se budeme speciálně věnovat právě dneska.
Jak je z obrázku zřejmé, nejedná se o žádného obra. Odhadem měří asi 6 metrů na délku a 3 metry na šířku. Ale i přes jeho malou velikost se v něm skrývají neskutečné poklady. Všimněte si větracích otvorů v základech, slouží pro zajištění dobré ventilace (průvanu) zejména v teplých letních měsících. Zajímavý je také sklon střechy.
Vlastní skleník je uzavíratelnou přepážkou rozdělen na dvě části. Přední část je "teplejší" a ta druhá temperovaná pro "chladnomilnější" druhy. Uvidíme však, že to co považujeme za "teplomilné" a nebo "chladnomilné", může být v případě tohoto skleníku značně relativní.
Tato konstrukce (nadmíru dostatečného) skleníku a jeho využití je natolik inspirující, že tajně doufám, že se jí nějaký domácí pěstitel inspiruje a časem uvidíme i takovouto pěknou a ukázkovou sbírku i v domácích podmínkách.
Skleník v zahradě slouží jako velká expoziční "vitrína", do které návštěvníci vidí z vnějšku přes skla. Vnitřní část je veřejnosti nepřístupná a tím také chráněná před případnými nenechavci.
Zato pohledem do skleníku se můžete kochat do sytosti různými společenstvy rostlin. Vnitřní osazení si nehraje na striktní geografické členění, spíše se jedná o povedenou ukázku určitých biotopů. Hlavní zastoupení, jak se zdá, mají rostliny stolových hor a masožravé rostliny všeobecně.
Druhá část skleníku poskytuje pohled na umělou vlhkou skalku s jezírkem a dále sbírku heliamfor v pozadí. Do toho lze spatřit nějakou tu láčkovku, ale i další rostliny. Vše působí velmi přirozeně a vkusně i díky trsům mechu rašeliníku, který spontánně prorustá mezi rostlinami.
V popředí bývají někdy vystavováni zajímaví zástupci masožravách rostlin - nyní jsou to právě kvetoucí mexické tučnice.
Následující snímek je pohled ze zadu do chladné kóje, proti dveřím. Upoutají velké trsy rostlin čeledi Eriocaulaceae.
V popředí dále rosnatky, tučnice, láčkovice a jihoafrická Roridula dentata. A kdopak najde na snímku Brocchinia reducta?
Pohled do trsů Paepalanthus, Eriocaulon, Stegolepis a Dracophyllum. Zajímavé kytičky. Také je mám doma.
A nyní se již pojďme detailně věnovat rostlinám uvnitř skleníku. Díky pochopení pana kurátora sbírky masožravých rostlin, jsem měl možnost si rostlinky prohlédnout a nafotit pěkně z blízka. Začneme v teple.
Pohled na vitrínku s teplomilnými rosnatkami australského severu - skupiny D. petiolaris complex. Pod květináčky je umístěn topný kabel. Rostliny nyní mají nahloučené a chlupaté růžice, přijdete na to proč?
Sbírka rosnatek, bublinatek a genlisejí. Pastva pro oči. Jinak samozřejmě oranžový nádech fotografií je způsoben použitím umělého osvětlení, které v zimních měsících masožravky velmi přivítají.
Vše pěkně označeno (a štítky v zákrytu), jak se na botanickou zahradu na úrovni sluší. V popředí Nepenthes vogelii - stále ještě novinka z okruhu N. fusca.
Utricularia nelumbifolia plevelící. Rozrůstá se svými vzdušnými výhony, které jsou na snímku vidět. Není sama, mnohem horší je samosprašná U. subulata nebo U. bisquamata. Pakliže tu si pustíte do sbírky, stává se z ní nezničitelný (ale krásný) plevel. Toto je i případ této sbírky. A kdo najde na obrázku kvetoucí Genlisea aurea?
Na protilehlém stole však najdete opravdovou raritu a velké překvapení! Triphyophyllum peltatum. Jedná se pravděpodobně o jediný exemplář této liány v kultivaci v Evropě. Rostlina, kterou zde mají v Bonnu původně pochází z univerzity ve Würzburgu. Před lety tam totiž probíhal výzkum chemických sloučenin, nacházejících se v rostlině. A díky tomu tato zahrada pěstovala několik desítek rostlin ve své kultivaci a pro pokusné účely. Osobně jsem je viděl a vy se podívejte na tuto fotografii, jak to tenkrát vypadalo. Výzkum zkončil a kytičky se nechaly umřít. Tedy až na dva exempláře, které se dostaly po kusu do Bonnu a do Frankfurktu.
Jinak je to masožravá rostlina tropické Afriky: Pobřeží Slonoviny, Siery Leone a Liberie. Ačkoliv je v přírodě údajně běžná, zřejmě tyto destinace nejsou nikterak lákavé pro cestovatele a botaniky. A tak si zřejmě na "běžné rostliny" v našich sbírkách ještě nějakou dobu počkáme.
Ačkoliv to ze snímků není patrné, Triphyophyllum je šplhavá liána, dosahující v přírodě několika metrů. Zde v Bonnu je to ale kytička poněkud trpasličí. Že by byla stresovaná teplotou? Ve Würzburgu ji měli v typickém tropickém skleníku a nebo v boxu s vysokými teplotami a vlhkostí. Tady má poněkud jiné podmínky. Nicméně se zdá , že rostlina, ač živoří, dlouhodobě přežívá.
Za normálních okolností není Triphyophyllum masožravé. Tedy nemá nic, co by jen připomínalo nějakou past. No a občas vyžene "masožravý stvol" ne nepodobný listu, jaký známe např. u rosnolistu. Měl jsem obrovské štěstí a mohl jsem tento okamžik zdokumentovat. To jak TO jinak vypadá v pokročilejším stádiu a na "lepší kytce" najdete na této stránce. Mrkněte se taky na diskovitá semena, ty jsou velmi zajímavá! Ostatně jako celý článek.
A hned vedle tropického Triphyophyllum si roste, jaké to překvapení, výstavní exemplář horské Nepenthes rajah. Jak jsem psal, všechno je zde relativní! A tak si vychutnejte tuto past ve velikosti dvou sevřených dlaní.
Čas od času se ve skleníku spustí zmlžovací trysky, to proto aby se zvýšila vzdušná vlhkost. Užitečný vynález zejména pro letní měsíce.
A takto "mlha" padá v chladné části, které se nyní budeme detailněji věnovat. Na levé straně plný stůl heliamfor. Pěkný pohled, co říkáte?
Nad nimi v závěsu láčkovky Nepenthes lowii a N. ventricosa.
V pozadí pěkná bromélie Brocchinia tatei. V její blízkosti, jak už u baze a nebo v paždích listové růžice roste Utricularia humboldtii. Vidíte ji na obrázku?
Tak tady ji máte v detailu. Je to krásná a velkokvětá bublinatka, bohužel roste relativně pomalu a přivést ji do květu chvíli trvá.
Obrovský trs Heliamphora minor. Jako v přírodě. Tedy pokud si odmyslíte ten polystyrenový box.
...a další heliamfory. Nutno podotknout, že přes léto jsou tyto rostliny umístěny ve venkovní kultivaci. A co mě hodně překvapilo, tak i v této zahradě se občas něco "ztratí". A právě tyto rostliny byly cílem zlodejíčků, tak jako se to stalo v této sezóně.
A tady je obrovský trs rostlin Paepalanthus. Tento rod je snad až na jeden druh (Paepalanthus bromelioides) nemasožravý.
Nádherně udělaná vlhká pískovcová skalka s vodopádky a s porosty Utricularia sandersonii. Dokázal bych si představit i další druhy bublinatek, které by zde mohly růst. V pozadí trsy kapradiny Gleichenia.
Nad jezírkem s porosty vodní Utricularia gibba visí past Nepenthes lowii. Tato láčkovka je zajímavá tím, že její pasti jsou opravdu pevné, skoro zdřevnatělé a při poklepu vydávají charakteristický zvuk, asi jako byste cvrnkali do suché tykve. Spekuluje se, že tento typ otevřených pastí s odkrytým víčkem se nespecializuje na lov hmyzí kořisti, ale slouží spíše jako jakási latrína pro exkrementy ptactva. Stavba pasti a její tuhost by k těmto úvahám mohla vybízet.
I pokud bychom připustili, že tomu tak je, nelze této rostlině upřít i to, že cílí na hmyzí kořist. Důkazem jsou funkční nektarové žlázy pod víčkem pasti. A co že je to ta bílá "hmota"? No to je právě zkrystalizovaný cukr, který je fixovaný na spodní straně víčka mezi četnými chlupy. Dokážu si představit, jak se po tom mohou např. mravenci utlouct. No a při tom někteří určitě spadnou i do pasti.
A zde je detail "sladké kaše" a "chloupků". Jen jazýčkem olíznout. Tak dobrou chuť.
No a končíme netradičně, plným květináčem mexické Pinguicula esseriana, který jsem zde také objevil. Tyto zimní růžičky o průměru kolem jednoho centimertu jsou prostě nádherné. A brzo všechny pokvetou.
Tak to by bylo pro dnešek všechno. Příště se podíváme do dalších skleníků, tentokráte především s tučnicemi a australskými nebo africkými rosnatkami.
A protože se již do konce roku určitě nepotkáme, přeji vám v tom roce následujícím, i přes mediální hrůzy strašící nás krizemi, jen to nejlepší.
A nezapomeňte, jakkoliv to zní fádně, vlastní "osud" opravdu máme každý jen ve svých rukou. A kromě toho, stále je na světě mnoho velmi cenných "věcí", které můžeme mít v životě téměř "zadarmo". Tak se tím těšte společně se svými nejbližšími a především s lidmi, kteří vám za to stojí!
Přeji vám i vašim blízkým úspěšný a šťastný nový rok 2009.